Pátý ročník festivalu „Fit Of Rage“, pravidelně konaného v nejzápadnějším koutu naší domoviny, s sebou kromě obvykle bohaté porce té nejextrémnější muziky jakou si lze jen představit, přinesl i možnost živě si vychutnat produkci kanaďanů KATAKLYSM, o nichž by se už klidně dalo mluvit jako o „hvězdách“. Což na jednu stranu znamenalo velké lákadlo, díky kterému se dala očekávat bohatá návštěvnost, na druhou ale také určitě nějaký ten organizátorský peníz navíc, který pořadatelům samotným možná přidělal nejednu vrásku na čele. Jak to nakonec všechno dopadlo jsem se bohužel nedozvěděl, neboť z určitých, na mé vůli nezávislých důvodů, jsem musel festivalové sídliště, šikovně rozložené v malebném areálu koupaliště v Plané, opustit již záhy na konci pátečního programu. A byla to určitě škoda, zvláště když počasí krom malé přepršky vydrželo a druhý den, tj. v sobotu, dokonce příjemně sluníčkově vyhřívalo. V onu pro mě  osudovou chvíli bych přítomný dav odhadl tak na pět set hlav, ovšem těžko soudit, zda tomu tak skutečně bylo a zda pořadatelé byli nakonec spokojeni. Osobně doufám že ano, neboť pouze tenhle druh pořadatelské „odvahy“ nám může přinášet kýžené ovoce v podobě zvučných zahraničních taháků, bez nichž bychom se na podobných akcích povětšinou museli spokojovat pouze s produkcí tuzemskou (ne že by byla špatná, to proboha ne!) či jaksi poněkud méně kvalitativní produkcí zahraniční. A upřímně řečeno, avizovaní KATAKLYSM pod širým nebem, alespoň pro mě osobně, byli velkým lákadlem.

Sotvaže jsem dorazil na místo určení a s úlevou si ověřil, že v přítomných pivních stáncích na mě nikde nečíhá Chodovar (vařený odtud jen co by kamenem dohodil a zbytek dokopal), musel jsem obdivovat přesnost organizátorů, protože ti dali rozjíždějícím ABUSED startovní pokyn těsně po avizovaných 17.00 hod. Trojice mladých muzikantů, jejichž jméno mi v tu chvíli nic neříkalo, se pro začátek tak trochu vymykala očekávanému death metalovému (a více) zaměření, takže možná i proto svůj krátký set poměrně melancholicky emotivního mixu metalu a hardcoru odehrála do prázdného prostoru pod pódiem. Již přítomní návštěvníci totiž raději posedávali na zastřešené terase (pro případ deště) s výhledem na snažící se muzikanty a ti ostatní do areálu vlastně teprve spěchali. Na rozjezd to ovšem byla příjemná rozcvička, stejně tak jako set slovenských sousedů NOCTURNAL DEVOTION (jež jsem znal stejně tak dobře jako ABUSED), kteří už ovšem uhodili na tu správnou smrtelnou strunu a začali si na svou stranu získávat i první „hrozící“ nadšence. Ovšem to pravé ořechové to zatím stále nebylo.

Jako třetí se na pódium nenápadně vplížili stříbrtští COWARD a celkem přesvědčivě obě dvě předcházející smečky přejeli jako parní válec. Čtveřice, na níž je především pořád patrné, jak moc pro ně znamená vokál dříve nějaký čas „odejitého“ Jardy „Jahwe“ Kubeše, poslední dobou sice trochu ustoupila od svého smrtícího výrazu (viz. aktuální nejen bilancující nahrávka „Ten Years After“ z loňského roku), ale rozhodně to nemá žádný vliv na živelnost a až nebezpečnou nakažlivost, které jsou spjaty s prakticky každým jejich vystoupením. V jemných prvcích hard coru, kterými se teď kapela nově prezentuje, totiž stále nechybí originální a výbušná kytarová práce, kterou COWARD vždy prosluli, a to je bezpochyby stále tím nejrozhodnějším jazýčkem na miskách vah, který  může namlsané publikum ocenit. V pátek večer se tomu ostatně stalo také tak.

Startovní listina dále ohlásila první nejtěžší kalibr, pražské POPPY SEED GRINDER, jejichž nejčerstvější nahrávka nese název „Oppressed Reality“ a je z července letošního roku. Ti bez skrupulí přísahají na grindové náboženství a podle toho také vypadal jejich set. Skladba střídala skladbu, jedna „sypačka“ druhou, a i když osobně tenhle hudební proud moc „nemusím“, nezbývalo mi než ocenit, jak to klukům šlape (za bicími jsem, pokud  se nemýlím, objevil Gábina Pavlíka, ex-člena kdysi výstavních domácích drtičů APPALLING SPAWN, což už samo o sobě znamenalo jistou příchuť zkušenosti) a jak hrají nenásilně a s přehledem, dalece od toho, aby na tvářích některých fans z publika tvarovali široký, posměšný úsměv. Na rozdíl od holandských COLLISION, kteří hráli ještě později večer, a při jejichž hlukové „masáži“, zvýrazněné především neuvěřitelně monotónním zpěvákovým ječením alias postřelený Kačer Donald, si mnozí (včetně mě), zašli raději něco zakousnout či vypít.  

Okolo dvacáté hodiny večerní, již s mírným opožděním oproti plánovanému rozpisu (kterému se ovšem i při nejlepší vůli většinou nedá vyhnout), pódium opanovali málem již legendární domácí obírači masa FLESHLESS. Skupinu jsem už poměrně dlouho naživo neslyšel, a tak jsem byl mile potěšen tím, že se vůbec nic podstatného nezměnilo, že živý člověk za bicími se už zjevně dávno jaksepatří zabydlel, a že i nadále pro FLESHLESS zůstává hlavním poznávacím znamením valivý death metal s nezbytně svojským (a takto lehce identifikovatelným) nádechem a příjemným smyslem pro melodické koření. Koncertní půlhodinka se nesla především ve znamení novějších věcí (posledním, již čtvrtým oficiálním zápisem v diskografii mužů z Děčína, je CD „Sensual Death Immitation“ z konce r. 2003), mezi nimiž nechyběla ani skladba „Body Bag Blues“, užitá v soundtracku k filmu „Choking Hazard“. Pocit absolutního uspokojení nad death metalovou krásou mi tak kazil snad jen dojem, podle nějž by zpěvák Vláďa Prokoš měl častěji zůstávat u klasického murmuru, jenž mu sluší mnohem víc než nepřirozeně štípavé ječení.

Česko – rakouští DEPREŠION, resp. jejich čistě jen a jen „chrochtající“ zpěvák „Burny“ by o tom ostatně mohli vyprávět. Nevím proč, ale tuhle kapelu a jejich skladbu „Bomb Attack“ nosím v hlavě už od památného koncertu slovutných DEATH v pražské Lucerně, kde DEPREŠION (ještě ve starším složení) mezi jinými také předskakovali, a ne a ne ji tam odtud dostat. Jednoduchý, na dvou až třech riffech založený klasický vzorec death metalu, který drhli už tehdy, je nicméně pro tuhle kapelu stále určujícím, čili žádné překvapení se nekonalo a na své si mohli přijít zejména ti, kterým tohle „namíchání“ vyhovuje. Osobně jsem jejich vystoupení přijal se smíšenými pocity, protože mám za to, že všechny ty riffy, se kterými se DEPREŠION vytasili, jsem už někde ať v té či oné podobě slyšel. Ale komu čest, tomu čest, pod pódiem to vřelo jedna radost a snad ani automatický bubeník nikomu nevadil.

Když pak nastoupili krabathorovští pohrobci (soudě dle aktuálního „nedění“ v táboře jmenované kapely už se snad může užívat tenhle termín) HYPNOS, zrovna jsem si říkal, jak je dobře, že se počasí udrželo na uzdě a neprší. Jenže stačilo pár Brunových proslovů mezi skladbami (mezi jinými i před „Burn The Angels Down“), tradičně si neberoucích servítky z těch „nahoře“ a rázem jsme tu měli celkem nepříjemnou průtrž mračen, naštěstí ovšem ne nijak dlouhou. Asi bych to nijak nekomentoval, kdyby k tomu dešti nedošlo právě za popsané situace, ale v tu chvíli mi to prostě připadalo jako vrchol pěkně dramaturgicky zvládnutého večera. Ale zpět k muzice. O HYPNOS obecně se vlastně dá říct málem to samé co o FLESHLESS, s tím rozdílem, že Brunovi vlajkonoši nepůsobí na scéně tak dlouho. Jinak jim ovšem nechybí nic z ingrediencí nutných pro úspěšné death metalové hraní, totiž dravost, údernost a kus sebe sama, a zřejmě i proto můžeme dnes o HYPNOS mluvit jako o jedněch z nekorunovaných králů domácí scény. V Plané to ostatně předvedli dost jasně, zejména když mezi materiálem z obou dosavadních řadových alb „In Blood We Trust“ (2000) a „The Revenge Ride“ (2001) zahráli i výbornou čerstvou skladbu „Supernatural Race Disharmony“ z novinky, která má vyjít už v říjnu letošního roku.     

No a pak, pak už konečně nastal čas pro pořádné kataklyzma. Na pódiu se hodně přestavovalo, hodně zvučilo (paradoxně, což ještě za chvíli vysvětlím) a všechno nám to zůstalo skryto za dvěma velkými plachtami s logem KATAKLYSM. Kapela si tradičně dávala na čas, jen co je pravda, ale, ruku na srdce, kdo z nás by čekal, že sotva dohrají HYPNOS, vtrhnou za nimi kanadští hoši, vytrhnou jim z rukou nástroje a paličky a začnou hrát? Kdepak, kdepak, pořádná atmosféra, to chce své. O to víc vás pak zamrzí, když už kapela konečně spustí, že zvuk, který byl celý večer na výborné úrovni, je najednou někde v háji a možná ještě dál. Marně napínal Maurizio Iacono své hlasivky, my dole jsme jej zkrátka neslyšeli, takže pískot, ozývající se po chvíli zvukařovým směrem byl v mžiku velmi hustý a hlasitý. A bohužel, k nápravě došlo až ve třetí skladbě „Illuminati“, takže nám to vystoupení KATAKLYSM nezačalo úplně nejlépe. Nicméně nebyl čas na nějaké nářky, protože kanaďané to do nás hustili nekompromisně dál, zvuk nezvuk, a tak chtěl-li si člověk užít, musel zapomenout na všechno kolem a soustředit se jen na hudbu, která už se od toho okamžiku koneckonců zase dala poslouchat velmi dobře. Servírované menu ďábelského tance se smrtí, ozdobeného mrazivými melodickými výstřelky, se opíralo především o aktuální album „Serenity In Fire“ (2004), z nějž zazněly tutovky jako „The Ambassador Of Pain“, „The Ressurected“, klipová „As I Slither“ nebo samotná titulní skladba, ale skupina, pokud jsem stačil postřehnout, zabloudila i do blízké či vzdálenější minulosti návštěvami alb „Shadows & Dust“ (2002) a „The Temple Of Knowledge“ (1996). A po celých zhruba šedesát minut, kdy jsme se mohli těšit z její produkce, to byla smršť výstavního death metalu, ještě ke všemu brilantně zahraného (všem bloudům a pochybovačům, mezi něž jsem se, ehm, rovněž počítal, bych především přál vidět v akci bubeníka Martina Mauraise, jak se u ultrarychlých pasáží nejen z nového alba mírně nahne a jednou rukou to tam prostě nasype) a samozřejmě také zazpívaného. Ne náhodou totiž jsou KATAKLYSM tam, kde jsou, ne náhodou vydávají u Nuclear Blast, a tak i z těchto důvodů to musel být koncert jako hrom. A taky že byl. Nejen Planá u Mariánských Lázní na to předpokládám ještě dlouho nezapomene.

Věčná škoda, že jsem se pak musel rozloučit. Omlouvám se tímto kapelám, na které se nedostalo, protože to zkrátka jinak nešlo a těším se, že si to rozdáme někdy příště. Jestli dobře rozumíte? Jasně, vy nahoře a já dole.